Příběhy babičáků

Fulltextový filtr
počet
z
článků
Thank you! Your submission has been received!
Oops! Something went wrong while submitting the form.
Jak vzniklo SK Babice?
Jak vzniklo SK Babice?
Příběhy běžců

Jak vzniklo SK Babice?

"A tak Babický čtvrtmaraton vznikl z nějaké touhy ukázat ty trasy i svým kamarádům se stejným postižením."

David má pro "babičáky" hned několik tváří. Jedni ho znají jako muzikanta, druzí z křesla úřadu. Jako místního kavárníka, nebo zakladatele SK Babice, ze kterého později vznikl i místní Ragby klub. A nás zajímá jak to všechno bylo.

Ahoj Davide, těch tváří máš opravdu několik. Pojďme trochu rozklíčovat, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice.

1. Jak dlouho žiješ v Babicích a proč vlastně Babice? Víme, že jsi původně z venkova. Pak jsi žil chvilku v Praze, která ti asi moc nesedla a dlouho jsi v ní nevydržel. Co tě konkrétně přivedlo do Babic?

Do Babic jsme se přistěhovali myslím v roce 2009? Rodina mojí ženy Nadi odtud pochází. V té době jsme už Prahy měli dost a v Babicích bylo krásně. Takže si to tak nějak našlo cestu samo. Ano, já sám jsem z malé středočeské vesničky, v 18 letech jsem odešel na školu do Prahy a tam už jsem zůstal. Střídavě jsem sice pobýval i v jiných zemích, celkem asi 5 let jsem žil v USA, ale do Prahy jsem se vždy vracel.

2. Já osobně tě poprvé registruji v letech, kdy jsi vedl místní Úřad a útulnou kavárničku ve "Staré škole". Jak na toto období vzpomínáš ty?

Kavárna byla krásné i těžké období a s odstupem času jsem rád, že jsme do toho šli a něco takového vytvořili, i když to nevydrželo. Doufám, že i naši tehdejší návštěvníci mají na co vzpomínat. Úřad tak nějak vyplynul z touhy něco dělat. Já jsem asi tvořivý člověk a nevydržel bych bez cíle.

3. Počítám správně, že v tomto období si měl již v hlavě myšlenku založit SK Babice? Jak to bylo v časové ose?

Jasně. Sportovní klub vznikl vlastně zhruba rok poté, co jsme byli v Babicích. Už v dětství jsem rád běhal a naplno jsem se k tomu vrátil právě v nultých letech.

4. Trochu to vypadá, že sis našel hned několik směrů, jak udělat něco pro Babice. Úřad, kultura, sport. Hledal si tenkrát post sám pro sebe, nebo si chtěl Babice prostě nějak vzkřísit?

V Babicích toho tehdy moc nebylo. Jedno opuštěné smutné hřiště, ale hned za ním les s krásnými traily, které jsem každý den objevoval. A tak Babický čtvrtmaraton vznikl z nějaké touhy ukázat ty trasy i svým kamarádům se stejným postižením. První ročník byl hlavně o nich.

5. Člověk, co založí Sportovní klub, musí mít ke sportu sakra blízko. Pokud se budeme bavit o běhu, co tvé běžecké úspěchy a zážitky? Viděl jsem fotky nejen z Babické čtvrtky, kterou si několik let pořádal, ale i jak se škrábeš po čtyřech na Velké kunratické nebo na Sněžku. Na které běžecké akce máš nejhezčí zážitky a kde sis sáhnul na dno.

Sport je a vždycky byl velká část mého života. Moji hrdinové už od dětství byli buď sportovci, nebo muzikanti a člověk se asi vždycky snaží napodobovat nebo následovat své vzory. Jako malý jsem dělal hodně sportů - hrál jsem hokej, chvíli i fotbal, pár let jsem se věnoval karate, lyžoval jsem a prostě všechno, co kolem bylo. Ragby, ke kterému bych měl asi největší předpoklady, nebylo v mém okolí nikde, takže na něj jsem si musel ještě dlouho počkat.

Já jsem teda nikdy nebyl žádný zářný běžec, ale na rozdíl od většiny kamarádů jsem měl nejradši právě ty bolavé disciplíny - 800, 1500, 3000 m. To mě vždycky bavilo a dodnes nejradši běhám intervaly. Takže k tvé otázce -Velká kunratická je určitě můj nejoblíbenější závod. Tam si člověk sáhne na dřeň vždycky. Jinak si pamatuju svůj první maraton v Mnichově, kde jsem zažil tu tzv. zeď. To nebylo příjemné.

6. Zmiňovaný Babický trail 1/4 maraton. 13 ročníků je dlouhá šňůra. Nejvíc mě pobavil článek s nadpisem: Retro trika, kérky a domácí atmosféra. Jelikož bychom rádi navázali a tuto sportovní tradici oživili, můžeš nám tady tu atmosféru podrobněji popsat?

Čtvrtmaratonů bylo vlastně jedenáct a ten jedenáctý už byl opět spíš jen výběh kamarádů. Po Covidu se už závod nevzpamatoval, alespoň zatím ne.

Jasně, domácí atmosféra, kníry, řemeslná piva, cedule “Makej voe!” podél trati, fandící Vlastík Zwiefelhofer,.. o tom přece byl Babický čtvrtmaraton a tím se odlišoval od dalších stovek závodů. Nebylo to o reklamních příležitostech pro prodejce běžeckého vybavení nebo olympijských vítězích, kteří si přijedou pro nějaké odměny. Ale člověk musí prostě některý věci vyzkoušet, aby zjistil, že to není to pravé.

7. Kde se V Babicích vzala jména jako Michal Burda, Radek Brunner, Honza Havlíček, nebo Martin Hakl? Spousty z nich obléká dres SK Babice dodnes a sakra jim to běhá.


Michala Burdu jsem znal roky a on stojí nejvíc za vznikem skutečného běžeckého oddílu SK. Já jsem SK stvořil, protože to byl nejjednodušší nástroj, jak uspořádat běžecký závod a hned návazně jsme jím s Rupertem Marksem zaštítili náš rugbyový oddíl. Běžci se začali do klubu hlásit až právě s Michalem, který se toho ujmul a běžecký oddíl táhnul a administroval.

Další známá jména se přidala sama jen tím, že se jim prostě náš styl líbil. Sami jsme byli překvapení, když se mezi námi “hobíky” zjevovali borci typu Honzy nebo Radka.

8. Kdy přišel zlom a co tě vedlo v malé obci za Prahou založit Rugby klub? Mám dojem, že ragby je nejenom v naší zemi sport bohužel trochu ve stínu. Musela být tenkrát odvaha do toho jít. Co byl pro tebe impulz a kdo všechno ti s tím pomáhal?

Rugby je opravdová vášeň. Možná to pochopí jen hrstka lidí, ale ten sport je něco speciálního. I když to bude znít jako klišé, ne nadarmo se říká, že je to hra, která se hraje v nebi. To asi fakt pochopí jen ragbisti, nemá cenu o tom nikoho přesvědčovat.

Já osobně dělím svůj život na dvě půlky - ta první byla hudební a ta druhá je ragbyová. Obě dvě vášně jsem dělal naplno a ze hřiště mě asi budou muset jednou odnést. A odvaha.. já myslím, že je to hlavně naivita, která stojí za strašně moc skvělejma věcma, které lidi stvoří. Ani v tomhle případě to nebylo jinak. Jakmile jsem zjistil, že je v Babicích alespoň jeden další magor do ragby, šli jsme s Rupertem do toho a zbytek je historie. Na cestě k tomu, co je dnes Rugby Babice, jsme poznali spoustu skvělejch lidí, a každý z nich má nějaký podíl na tom, kam až to došlo. A to jsme vlastně pořád na začátku, alespoň to tak cítím.

9. Vrátím se k otázce 4. a zeptám se, jestli je Rugby ta pozice, kterou si hledal a našel se v ní? Jak u sebe samotného tak pro Babice?

Asi máš pravdu. Rugby je něco, v čem se cítím doma, pohání mě dopředu, stejně jako mě zklidňuje. A mám pocit, že skrz něj mohu něco udělat i pro další lidi.

10. Na začátku to byla hrstka lidí. Kolik členů a trenérů sčítá dnešní Rugby klub? Musí to být časově, organizačně i administrativně náročné. Když k tomu přičtu v první řadě tvou rodinu, osobní čas a odpovědnost. Bez koho by se to neobešlo?

Kolik času trávím s ragby ani nechceš vědět :))) Určitě bych měl být vděčnější za to, že mi rodina toleruje to, co dělám. To je bez debat a nemůžu jim dost poděkovat.

Stejně tak lidem kolem klubu. Říkám si, že to snad chápou, že není čas rozjímat a děkovat. Stejně i já chápu, když se někdo rozhodne skončit, protože už to prostě nejde. Klub má něco ke třem stovkám členů a nové výzvy a cíle se objevují neustále.

11. Máš nějakou vizi, kam celý klub, nebo jednotlivé kategorie ještě posunout? Jste jako klub na vrcholu, nebo máš nové cíle a sny?

Jak jsem říkal, je stále co zlepšovat, kam se posouvat. Těch cílů je opravdu mnoho a já se pořád cítím tak nějak na začátku. A asi je to dobře, protože si nedokážu představit fungovat bez nějakého cíle. Člověk tak nějak tuší, že jak se na moc dlouho zastaví, je zle. To je jako na hřišti.. když máte balón, musíte jít dopředu ;)

Davide, za rozhovor ti moc děkujeme! Je asi hrstka lidí v Babicích, kteří je chtějí neustále posouvat dál a nejsou jim lhostejné. Tobě se to podařilo hned několikrát a za to ti patří jak velký obdiv tak i díky, za všechny, kterých se tvá práce i úsilí dotkly.

Vídáme se na Rugby a doufáme, že se uvidíme i na dalším ročníku babického trailu, který se již letos pokusíme znovu nastartovat.

Tým Běhej Babice

Příběh Martiny z Babic a slova "nikdy"
Příběh Martiny z Babic a slova "nikdy"
Příběhy běžců

Příběh Martiny z Babic a slova "nikdy"

Teď už možná o něco přicházím. Nejde jenom o běh.

Nepotřebuji, nebaví mě to, nikdy běhat nebudu. To, že manžel běhá několik let, jsem zvyklá. Běhá ráno i večer, běhá když jsou děti ve škole. Běhá v dešti, vedru, v zimě, po tmě. Běhá prostě kdy se mu chce. Občas ani nevím, že byl běhat, když vstávám, je už dávno zpátky a ve sprše. Magor, říkám si občas sama pro sebe.

On vlastně nemá překážku, kdy se nedá vyběhnout. Tedy krom chlapské rýmičky, to je konec Světa. Máme velké prosklené okno na zahradu a do ulice. Máme tedy přehled, já potřebuji přehled. :-) Vidím, jak běží soused. Pak zase někdo jiný. Á sousedka, asi to potřebuje, říkám si. Ale zároveň si nejsem jistá, jestli sebe sama nepřesvědčuji, že vlastně o něco přicházím a nepotřebuji to já. Čas běží, manžel si tu poletuje kolem baráku, sbírá ty své běžecké kilometry a občas to prolne nějakým závodem.

Zlom přichází v den, kdy bere dceru s sebou na závod. Přeji oběma, ať si spolu užijí den. Jenže oba přijíždějí s dobrou náladou, medailí a malá navíc se zlatou. Teď už možná o něco přicházím. Nejde jenom o běh. Jde o tu atmosféru, zážitek a společně strávené chvíle, kdy se jeden raduje z úspěchu druhého a ještě ho může povzbudit.

Pár měsíců ještě odolávám a při dalších otázkách zjišťuji, že již nejsem s odpovědí tak na zadních. Něco se láme. Manžel bere následně i druhou dceru na závod a to je konec. Jsem sama jediná, kdo uvízl v síti a ostatní mi odplouvají kamsi do neznáma.

Obrat přichází rychle. Jdu s manželem běhat. První kilometry bolí, ale není to katastrofa. Spíš ten dech a tepovka je tam, kde doktor dávno jiným konstatuje smrt. Trvalo to přesně tři měsíce, kdy mi manžel zprvu trochu našteloval tělo, ruce. Jak mám správně došlapovat a poradil větu, neběhej na rychlost ani kilometry. Běhej ve své tepovce pohodlně po dobu 40 minut a neřeš za kolik nebo jak daleko. Ostatní přijde samo.

Běhám teď 3x týdně pravidelně sama i s manželem mezi 6 a 10ti kilometry. Mám za sebou premiéru běžeckého závodu v Klánovicích na 10km a to samé v Praze na Ladronce. Překvapivě jsem si to užila. Máme za sebou i první rodinný závod s dětmi a bylo to strašně fajn.

Svému nikdy , se teď často směji. Snažím se zlanařit svou sousedku, která říká, že nikdy běhat nepůjde...tak uvidíme!

Babičtí na závodu MOZART100 by UTMB
Babičtí na závodu MOZART100 by UTMB
Příběhy běžců

Babičtí na závodu MOZART100 by UTMB

Píchám holí nestydatě do zadku Monike a povídám, "hele, co nás čeká". Koukáme na sebe trochu vyděšeně. ‍

UTMB World Series je mezinárodní pořadatel závodů Ultra-Trail. Nabízí běžcům z celého světa možnost zažít úžasný trailový běh v nejpozoruhodnějších světových destinacích. Ti nejlepší se pak mohou kvalifikovat na úžasné trailové dobrodružství na Mont Blanc. Trasa vede přes tři alpské státy: Francii, Itálii a Švýcarsko. Délka? Mezi 150 - 170km. Nastoupané metry? Rozmezí 9000-10000 m+. Strašný...

Ale o to se tu s vámi úplně dělit nechceme, ani nám to s úctou k těm, kteří tento závod absolvují, nenáleží. Chceme se s vámi podělit o zážitek z jednoho závodu této série Mozart100 by UTMB a to konkrétně 21km, Salzburg 2023, který jsme měli čest běžet.

Jednoho dne mi píše můj dlouholetý kamarád Martin, co také žije s rodinou v Babicích, jestli si nezkusíme jeden závod v Rakousku. Jelikož je to člověk, se kterým jsem zažil dost často to nemožné, na nabídku kývu. Řeknu ještě pár lidem v mém běžeckém okolí. Chytá se "Monike", též dlouholetá kamarádka a mamka od rodiny a Michaela. Ta jediná z nás snad v běžeckých botách i spí. Team 4M je sestaven, cíl je jasný. Jdeme se registrovat. Na stránkách zjišťuji, do čeho jdeme. 21km po vrcholcích hor kolem Salzburgu. Převýšení skoro 1000m. Okamžitě jdu hledat své běžecké hole a vytáčím číslo na Martina, abych mu zlehka vyčinil, do čeho mě tu uvrtal. Po tom, co jsem do něj nasázel celý zásobník ne úplně slušných slov, klikám na tlačítko registrovat a tím si i podepisuji rozsudek smrti.

Bez tréninku jsem v koncích. Běhání po babickém okolí miluji, rozmanitost lesů, možnosti i trasy, které zde máme a které vám tu koneckonců i zpracováváme, jsou dost často nepopsatelné, ale... Tady, ale končí legrace. Nastupuje on-line trenér, spousty kilometrů po okolí, ranní sprinty, dlouhodobé běhání v různých tepových zónách, neustále opakování běžecké abecedy, kilometry v bazénu, strava a životospráva. Dva měsíce před závodem víc udělat nemohu. Víc pozdravů s babickými chlapi z údržby Babic odklízejícími sníh v 5:30 při ranním tréninku u rybníka nestihnu. Loučím se vnitřně pro jistotu i s nimi a jdeme na to. Parta 4M vyráží z Babic směr Rakousko. Ubytováváme se a jdeme se projít do centra Salzburgu. Je na první pohled zřejmé, čím toto město bude následující tři dny žít. Všem je jasné, že zítra se jde regulérně do práce, do tvrdé práce v podobě běhu.

Co se musí na těchto světových sériích nechat, je organizace. Není roh, kde by nebyla šipka, není člověk, co by vás nenavedl. Nutno podotknout, že krom našeho závodu zde během dne odstartovalo dalším pět závodů podle kilometrů: 9, 21, 31, 39, 81 a 105 km. Celkem se musí odbavit přes 3000 běžců a to už vážně není legrace.

Pro nás jedenadvacítkáře jsou připraveny dvoupatrové autobusy, které nás kyvadlově sváží na místo činu nedaleko v horách. Brzo je kolem čtyř stovek běžců připraveno na závod a řadí se na start. Upřímně jsem čekal trochu větší nářez a hudební doprovod, mám to rád a rozproudím mi to vždy krev žilách. Za odpočtu rakouského startujícího, kdy se mě jako maturanta z německé jazyka navíc dotklo "drei, zwo, eins", místo "zwei", nám pouští za zvuku kravských zvonů sirénu! Martina na otázku, jestli je první středa v měsíci, tedy zkouška sirén, stručně otituluji "pitomče" a tím se dáváme všichni do pohybu.

Nečekali jsme nic jiného, než okamžité nastoupávání. Martin se trhnul a my s "Monike" jsme si užívali běh po úzkých pastvinách s výhledem na rakouské "Milky" a místní zemědělce, kteří nás povzbuzovali. Na hodinkách mi skáče kilometr za kilometrem a po osmi nás čeká první občerstvovačka. Takový malý rautík v horách na statku. Stoly plné ovoce a zeleniny, voda na doplnění, energy tyčinky, rakouská čokoláda, sýry a uzeniny. Jako odborník v gastronomii na slovo vzatý, jdu automaticky právě po sýrech a místních salámkách. Vyčítavý výraz "Monike" a uvědomění si, proč tu vlastně jsem, sahám raději po půlce banánu a doplňuji vodu. Když "Monike" nekouká, do kapsy strkám kus salámu a běžíme dál.

Jestli jsme doposud nastoupávali, teď dochází na opravdové místní kopce. Sklon mě poprvé donutil vytáhnout hole a už si to cvakám levá, pravá. Když jsme na 12. kilometru vystoupali na tu nejkrásnější vyhlídku, nemohu přehlédnout nedaleký vysílač. Hlavu mám přitom hodně zakloněnou. Píchám holí nestydatě do zadku Monike a povídám: "Hele, co nás čeká!" Koukáme na sebe trochu vyděšeně.

S Monike se taky trháme a druhou polovinu jsme v tom každý sám za sebe. Doplňuji energii v podobě gelu a energy tyčinky, kterou zapíjím vodou. Čeká mě posledních 5 kilometrů. Hodinky jsou až moc chytré a tento úsek mi vypočítávají na 1 hodinu a 20 minut? Musím je po příjezdu reklamovat, 5km běhám doma do 25, to není možné!

Možné se ale stalo skutečností, 5 kilometrů schodů vzhůru jsem opravdu měl v čase, které mi hodinky předpověděly. O běhu zde už dávno není řeč, jsem rád, že jdu. Kdyby to bylo možné - plazím se. Konečně rovinka a sestup na obzoru. Ale i zde zjišťuji, že jsem dávno fyzicky skončil.  

Je to tady, atmosféra je nepopsatelná, rakouská policie stopuje dopravu kvůli každému z nás a na zahrádkách místních kaváren zákaznici skandují naše jména, které máme pod startovním číslem na sobě. Sbírám poslední střípky sil, abych proběhl cílem alespoň trochu důstojně.

Zde se konečně všichni potkáváme. Zážitky máme nepopsatelné. Jedna zvracela po cestě, Martin vidí dvojmo. Monike omdlévá, čekáme a dáváme ji za pomocí vody dohromady.

Já? Já jsem prázdný, vyčerpaný a bez jakékoliv emoce. Martin se mě ptá, tak co a já mu odpovídám, že nevím. V životě jsem nebyl takto fyzicky, emočně ani duševně na dně. To, jak krásný závod plný, emocí, pokory, vyčerpání a zážitků jsem běžel, mi dochází až dlouho poté, doma v Babicích.

Cookies

Kliknutím na “Přijmout“ souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení za účelem fungování a analýzy využití webu. Používáme pouze nezbytné technické cookies. Cookies můžete vždy spravovat v nastavení svého webového prohlížeče.

Garmin Fenix sportovní hodinky.
Nepřehlédněte
nabídku GARMIN